Hořký měsíc

Polanskiho jsem samozřejmě vždy tak nějak obecně uznával jako schopného filmaře, ale žádným svým filmem mě nikdy úplně nedostal, vždy jsem mezi ním jako tvůrcem a sebou jako divákem cítil nějakou bariéru, která mi nedovolovala naladit se na stejnou vlnu. Až do teď. U Hořkého měsíce se mi to konečně povedlo, pěkně jsem se do téhle studie jednoho nezdravého vztahu během výletní plavby po moře ponořil a vychutnal si ji. Zážitek to byl příjemný i nepříjemný současně. (25.09.2014)

Musím se k něčemu přiznat. Po zhlédnutí tohoto filmu jsem se zamiloval do Emmanuelle Seigner. Škoda, že mě předběhl režisér tohoto snímku Roman Polanski. To, co předváděla Emmanuelle, se nedá nazvat jinak, než erotickou explozí. Už jenom kvůli jejímu skvělému výkonu stojí za to si toto výborné drama zasazené do krásné Paříže pustit. (13.05.2011)

Bitter Moon jsem viděl poprvé jako mladá trubka a hrozně jsem ho žral, jeho příběh se mi zdál mistrovský a plný psychologie a dekadentní poetiky. Dneska si říkám, že ubrat mu aspoň půlhodinu na stopáži by nebylo na škodu, že teatrální "vampovství" Emmanuelle Seigner na mě působí spíš komicky než eroticky, a že celá ta domněle hluboká psychologická zápletka filmu by se dala shrnout jednou větou - vztah dvou povrchních lidí, který je založený jen na sexu, nemá zpravidla dlouhého trvání. Ale film je to samozřejmě výborný, inu Polański. Ta čtvrtá hvězda je ovšem hlavně z nostalgie. (28.12.2013)

Zpočátku romantické, povznášející a se zvířecí sexualitou přebíjející něhu - jako rozjezd je to pěkné, avšak pravý Hořký měsíc přichází o něco později. Stejně jako poet, kterého přestanou bavit naivní eufemismy, i tento film projde svým zlomem a přestane si s vykreslováním vnitřních pocitů a dynamikou vztahu brát servítky. Je to drsné, kruté, ohromující, ale přesto ne vyumělkované, ba naopak hluboce lidské, jen ne v tom vysněném, růžovém slova smyslu. PS: Ač je film skvělý, kniha je ještě o chlup lepší a pozor, oba mají rozdílné, avšak stejně působivé závěry! 9/10 (14.02.2011)

Francie bez absinthu už nikdy nebude to co byla. Co k tomuhle filmu napsat… Jedná se v podstatě o velmi otevřenou intimní a pro hodně lidí asi šokující zpověď jednoho páru při setkání s jiným párem na lodi, směřující do daleké Indie. Z toho by se postavil i knězovi. Schválně jestli chodili ke zpovědi do kostela… To ale odbíhám od tématu. Ve filmu se střídají dlouhé retrospektivní pasáže, odehrávající se v Paříži, s děním na lodi a druhý pár se díky vlivu Mimi a Oscara začíná měnit a probouzet se ze stereotypu všedních dnů. Opravdu všechno plyne k nevyhnutelnému konci? V každém z nás je něco sadomasochistického a nejlíp se to pozná, když je nám někdo vydán na milost a nemilost. (17.06.2008)